Znovu spím pod širým africkým nebem, jen ve spacáku a sám daleko od lidí. Jako před pár lety na Kubu islandu v poušti Kalahari v Botswaně během paramototovém závodu Icarus trophy. Tentokrát je to u vyschlého jezera v národním parku Entosha v severní Namibii. Pozoruji nebe plné hvězd, bez sebemenšího světelného smogu civilizace a poslouchám zvuky noční buše. Vychutnávám s očima upřenýma k nebi podvědomé reakce svého těla na nezvyklé prostředí. Při zvuku velké noční zvěře se mi ježí chlupy na nohou a nekontrolovatelně tajím dech. Člověku v takové chvíli vytanou na mysli vzpomínky na všechno, co se od doby před čtyřmi lety událo. Není toho zrovna málo, ale vše stálo za to. Dnes je předposlední den první části naší cesty Afrikou z Kapského města domů, do Evropy. Těším se až budu o všem vyprávět své ženě, dětem, kamarádům a promítat fantastické obrázky z pohledu na svět z výšky. Na nebi zůstáváte jen se svými myšlenkami a pocity, neovlivňováni žádnou propagací a názory jiných. Vnímáte jen svět, jaký vidíte sami z výšky.
Hodně se toho událo i za poslední tři dny. V Hentiesbaai na pobřeží oceánu jsme potřebovali vrátit vírníkům všechny ty zážitky alespoň základní údržbou. Dost času zbylo i na průzkum okolí s paramotorem, který si vezu sebou na zadním sedadle už z Kapského města. Bylo z toho parádní polétáníčko po pláži k asi 20 km vzdálenému vraku lodi Zeila. Jak říkám, hlavně neplánovat nic moc dopředu. Lutz (náš německý kamarád a třetí pilot výpravy) čekal mnoho dní na opožděný příjezd kontejneru s vírníky do Kapského města, takže mu končí dovolená a musí zpátky do práce. Nezbývá, než s ním přeletět do Windhoeku, odkud má letecký spoj zpátky do Německa. My jsme se ocitli před rozhodnutím, jestli poletíme dál do Zambie jen dvěma vírníky, nebo zvolíme nějakou jinou možnost. Nakonec zvítězila touha poznat Namibii ještě více než dosud a poté se vrátit na letiste Windhoek Eros.
Cestu dál do do Zambie přes Botswanu a deltu řeky Okawango necháme na příště. Jde o natolik zajímavé místo, že by byla škoda to jen tak proletět během pár hodin. Vody řeky Okawango protékají rozpálenou pouští Kalahari a postupně se vypařují, čímž vniká tvoří labyrint kanálů a ostrůvků.
Nejlepší tedy bude zahangárovat vírníky na letišti Eros a vrátit se zpět k pokračování cesty Afrikou na podzim. Cestování ve třech je fajn a Lutz hravě zapadl do party. Trochu naše rozhodování ovlivnilo i večerní povídání s majitelkou penzionu Africa Kwela ve Windhoeku. Pochází z Rigy, ale přes dvacet let žije v Namibii a živí jako průvodkyně pro náročnější klientelu. Kromě běžného cestování tak se svými zákazníky létá nad africkými divy ve vrtulníku, letadle, v balonu a dokonce i vírníkem. Má tak všechna zajímavá místa v malíčku.
Jestli vám přijde jižní část Namibie jako nudná nekonečná poušť, tak jste ještě nebyli na severu. Na cestě do Etochi , až k hranici s Angolou k vodopádům Ruacana Falls to je téměř 700 km úplně rovné krajiny. Téměř žádná zvěř, žádný život, jenom občasná termitiště, vypínající se k nebi. Naštěstí mám s sebou zásobu muziky, ale Maťo tou fádní krajinou dost trpí. Po přistání na letišti v městečku Opuwo to byl ale frkot. Ze všech stran se k nám seběhli zvědaví domorodci, tak jsme raději naskákali zpět do vírníků odjeli se ubytovat na kopec do Opuwo country lodge. I tak nás doprovázela polovina města na kolech nebo bosí běžci. Cesta k lodži místy připomíná spíše traktorem rozježděnou polňačku, než přístupovou komunikaci. Navíc nás navigace Google map vedla neomylně k zadní bráně, která je celoročně zavřená. Co teď? Mně zbylo jen 6 % kapacity baterie pojezdu vírníku a domorodci nám ukazují dlouhou cestu k hlavnímu vjezdu, zpět do města a znovu nahoru z jiné strany. Už se vidím, jak tlačíme oba stroje do kopce, když se naštěstí za plotem objevilo auto s majitelem lodže. Někdo mu totiž volal, že ve městě přistáli helikoptéry a JEDOU směrem k jeho pozemku. Tvářil se, jako kdyby potkal ufony, ale ihned otevřel bránu a provedl nás až k hlavní budově.
Na ráno jsme si naplánovali návštěvu himbské vesnice. Nechceme však vidět žádnou turistickou atrakci , nějaký skanzen, a tak trochu pátráme a vyptáváme se. Majitel polské cestovky, který žije v Namibii nám dává tip na místního průvodce. Je to kluk původem z Konga, který v Namibii žil v v několika domorodých vesnicích a tak mluví 8 z celé škály zdejších jazyků. A jako bonus také skvěle anglicky. Na návštěvu se nemá chodit s prázdnou a tak jsme koupili pytel kukuřičné mouky a nějaký chleba. Cestou jsme se dozvěděli mnoho zajímavého o životě Himbů a společenském uspořádání okolních kmenů. Milé přijetí a několikahodinová procházka s překládánou diskuzí s domorodci pro mě byla opravdovým zážitkem.
Že cestování nejsou jenom hezké fotky ze vzduchu určitě nemusím vysvětlovat. V těchto náročných podmínkách extrémně vysokých teplot a velkých nadmořských výšek naše plně naložené vírníky dostávají pěkně zabrat. Občas tak musíme něco opravit, ale to je nutná daň za cestování jedinečným dopravním prostředkem. Pokud totiž cestujete virníkem Gyromotion a můžete navíc svobodně zajet i mimo letiště, nebudete ani v africké zemi s nejmenší hustotou obyvatel na km2 nikdy sami. Ať zastavíte kde chcete, do pěti minut budete mít i uprostřed pouště dostatek diváků, kteří dokážou hodiny trpělivě sledovat vaše počínání. Ale o tom někdy příště.
Sledujte nás na Facebooku Gyromotion Tour, nebo na stránkách www.gyromotiontour.com
